Když se řekne “Albánie”, mysl mnohých z nás je automaticky zaplavena představami o zemi, která je pro nás jistým způsobem nebezpečná či jinak diskomfortní. Zeptáte- li se ale kohokoli, kdo tuto nádhernou hornatou zemi navštívil, z jeho vyprávění velmi rychle pochopíte, že naše hlava nám, v důsledku podléhání předsudkům, prostě a jednoduše lže. Albánie je totiž zemí velmi bezpečnou a co se návštěvníků týká, přijdou si na své aktivní turisté, obdivovatelé divoké přírody a stejně tak i milovníci písčitých či kamenitých pláží v přímořských oblastech.
Albánie je zkrátka skvělý cíl rodinné, skupinové či sólové dovolené. Několik dní si můžete užít dobrodružství v nedotčených vysokých horách a promlouvat o životě s místními, permanentně se usmívajícími, chovateli dobytka, a poté za několik hodin jízdy neuvěřitelně rozmanitou krajinou můžete sedět v plážovém baru a nechávat se fascinovat dennodenně se opakujícím divadlem, v němž hlavní roli hraje slunce, zvolna se ztrácející za horizontem, tvořeným mořskou hladinou.
Nejen sama příroda a nádherné moře ale dělají Albánii rájem pro turisty. Co asi nejvíce po pár dnech pobytu zaútočí na naše vědomí, je pocit absolutní svobody. Nezaregistrujete výrazné regulace nebo direktivní příkazy a přesto budete cítit, že vše kolem podléhá jistému řádu. Pokud přijíždíte do Albánie autem, ze všeho nejdříve si pocit freestylové svobody uvědomíte na silnici. Středoevropskému řidiči se může zpočátku zdát chování albánských majitelů řidičských oprávnění prapodivné. Každou chvíli troubí, pruhy na silnici jakoby neexistovali a stejně tak mnohdy ani dopravní značky.
My, zvyklí z domova, že klakson rovná se hejt, se můžeme až do chvíle, než albánský princip používání klaksonu pochopíme, cítit nevítaní. Po pár hodinách jízdy vám ale bude jasné, že troubení je jen upozorňování na sebe či poděkování, a že omezení rychlosti či zákaz předjíždění berou místní řidiči spíše jen jako doporučení. Albánci jezdí, i přes svou nepřehlédnutelnou svobodomyslnost, velmi bezpečně a ohleduplně. Po krátké aklimatizaci na albánských silnicích si i vy sami rádi zatroubíte, abyste upozornili, že budete předjíždět a bude vám trapné, s ohledem na řidiče, jedoucími za vámi, jet ve čtyřicítce čtyřicet. Zkrátka a dobře, Albánci vás velmi rychle infikují osobitou volností a zodpovědnou nespoutaností.
Dalším typickým albánským atributem je úsměv. Málokdy se setkáte se zamračeným výrazem místního obyvatele a to mnohdy i přesto, že by na něj měl, například díky nízké životní úrovni, nárok. Vysloveně chudé albánské obyvatele potkáte nejčastěji v horách. I přes omšelý oděv a boty, na nichž podrážka drží sotva pohromadě s usní, se lidé usmívají, mávají na pozdrav a velmi rádi se s vámi pustí, i přes neznalost angličtiny do „hovoru“. Úsměv ale doprovází komunikaci i v komerčních oblastech, které jsou bohatší.
Albánci se prostě rádi usmívají a během několika hodin nakazí i vás. Zapomenete na častou českou zachmuřenost a s radostí přijmete mnohem smysluplnější a optimističtější trávení společných okamžiků. Pokud náhodou někde jen na chvíli zastavíte a z vašich gest bude možno vytušit, že něco hledáte nebo si zkrátka s něčím nevíte rady, můžete se vsadit, že za několik okamžiků u vás bude stát náhodný albánský kolemjdoucí s dotazem, zda vám může být nějak prospěšný. Nesmírně vstřícná je také albánská policie a ač slogan “Pomáhat a chránit” nedeklamují na kapotách svých vozů, plní jej na tisíc procent. S naprostou samozřejmostí vám nabídnou pomoc či radu, a pokud je jen míjíte, věnují vám mnohdy úsměv, často v kombinaci s optimistickým a povzbudivým zamáváním.
Vzdělanost? Nejen na pobřeží, ale také uprostřed vysokých hor, můžete často komunikovat v angličtině a to nejen s příslušníky mladší generace. Mnoho starších lidí ovládá také italštinu nebo řečtinu. Nejen znalost jazyků je příslibem světlé budoucnosti. Po pár rozhovorech s teenegery vám spadne brada nad jejich všeobecným přehledem a nad jasnou osobní vizí. Velmi rádi se s vámi podělí o svých touhách po vzdělání a o vlastních odvážných plánech. Tak uspořádáno v hlavě to v rozvinutých společnostech mnoho čtrnáctiletých dětí nemá. Možná právě neodolatelné a logické vědomí albánských puberťáků, že jsou součástí nové etapy vývoje své země, a že jsou na prahu nových příležitostí, dává jejich uvažování křídla. Zkrátka, mají kam se posunout, a co je důležité, posunout se chtějí.
Zajímavé je, že i přes mnohdy snové představy o budoucnosti, nepohrdají tím, co mají, a bez jakýchkoli problémů vyhánějí v horských vesnicích na pastvu dobytek nebo se starají o své sotva chodící sourozence. To vše s typickou albánskou samozřejmostí, lehkostí a úsměvem. V kontrastu s unuděnými středoevropskými náctiletými, kteří mají vše, nač si pomyslí, působí tahle osobnostní dynamika nesmírně sympaticky a vyvolává v člověku pocit naděje na lepší a perspektivnější svět, v němž pokora a úcta bude mít vždy své místo. Po rozhovoru s mladými lidmi, kterým uprostřed snědých tváří “svítí” černé oči, si přejete, aby jim jejich nadšení pro lepší budoucnost vydrželo co nejdéle.
Nesmírně zajímavou oblastí, kterou zajisté během návštěvy Albánie zaregistrujete, je náboženská tolerance. Téměř v každém městě či vesnici se tyčí k nebi vysoký minaret, patřící k mešitě. Ve větších městech je možné v jeho bezprostřední blízkosti spatřit věž katolického chrámu nebo pozlacenou báň pravoslavného kostela. Během debat na náboženská témata s místními obyvateli na vás bude zpětně působit jako z Marsu vzpomínka na billboardy, které v Česku v předvolebních kampaních inzerují zákaz islámu.
V Albánii je zcela běžné, že spolu sedí lidé různých vyznání u jednoho stolu, aniž by si vzájemně právo na svou víru upírali. Je až dojemné slyšet z minaretu mešity volání muezzina a následně registrovat rezonanci zvonů, umístěných ve věžích kostelů. Rozhovory s albánskými muslimy či jinak věřícími pravidelně končí konstatováním, že každý má právo najít si k Bohu vlastní cestu a skrze něj i sám k sobě. Jednoznačným důkazem tolerance v této oblasti jsou smíšená manželství, v nichž například muž je muslim a žena pravoslavná křesťanka. Přátelé napříč vyznáními jsou naprostou samozřejmostí.
Aby popis Albánie ale nepůsobil nezdravě pozitivně, bylo by objektivní zmínit jednu oblast, která auru této nenápadné a neskutečně krásné země, lehce sráží. Jsou to odpadky. Odpovědí na otázku, proč jsou tak hříšně často vidět pet láhve a smetí z domácností u silnic či v městských ulicích vám bude krčení ramen a argument v podobě jakéhosi alibi, že Albánci zatím prostě nejsou na jiné chování zvyklí.
V komerčních oblastech už je ale zjevné, že majitelé resortů na tuhle oblast myslí a rekreační zóny jsou tudíž stejně čisté, jako je tomu u nás či v jiných zemích s vybudovanými zvyklostmi v této oblasti. Nakonec ale i přesto, že zpočátku vás budou odpadky mimo rekreační zóny štvát, po kratším pobytu si na jejich přítomnost jaksi zvyknete a přestanete je vnímat. Částečně zajisté i díky skrytému přesvědčení a z něj plynoucí vnitřní jistotě, že v následujících letech i odsud nevzhledné odpadky zmizí. Pokrok Albánie je totiž v posledních desetiletích velmi výrazný a ani tato oblast z něj rozhodně nebude vyňata.
Cestovatelé, kteří již “trpí” jistou závislostí na Albánii jsou většinou vystaveni internímu rozporu, zda tuto srdcovou zemi propagovat mezi svými kamarády, známými a na sociálních sítích, anebo si ji co nejdéle tak takříkajíc ponechat pro sebe. Tento rozpor je vcelku logický a pochopitelný. Pro šíření popularity mluví potřeba podpořit cestovní ruch a tím pozvednout životní úroveň místních obyvatel a obecně podpořit modernizaci a ekonomický růst Albánie a naopak pro nešíření dobrých zpráv je zase snaha neuškodit Albánii právě urychlením pokroku, jehož důsledkem může být jistá ztráta osobité a neučesané tváře. Obě pozice rozporuplného uvažování o Albánii mají právo na svou existenci a ani jeden z těchto postojů nelze házet do koše. Asi nejobjektivnějším způsobem jak najít kompromis, bude, empaticky se vcítit do místních obyvatel, a tak trochu se stát, alespoň po dobu filozofování o albánské budoucnosti, Albáncem.
A co by si každý z nás, jako Albánec, přál? Určitě ne nízké mzdy či obecnou finanční nouzi. Zkrátka a dobře, chtěli bychom se mít lépe. Chtěli bychom žít, ostatně jako každý člověk na Zemi, slušný a radostný život bez obav z budoucnosti. A jestli právě turismus bude schopen Albánce tomuto logickému a bytostnému cíli přiblížit, měli bychom jim být na této cestě nápomocni. A že se pláže na okrajích měst změní v letoviska plná hotelů a restaurací, není nic, co by tvář Albánie významně poznamenalo. Ostatně, tento trend je již v Albánii viditelný několik let a naše malicherná snaha o jeho zpomalení nic neovlivní. Vysoké hory a hůře dostupné zálivy s tichými plážičkami si díky své horší dostupnosti svůj ráz zajisté ještě dlouhá desetiletí uchovají a obdivovatelům divoké přírody budou stále nabízet svůj komfort skrytý v diskomfortu.
Neskutečně krásná a rozmanitá příroda, čisté moře se spoustou různorodých pláží, lidé a jejich neskutečná pohostinnost, pocit svobody, možnost stání s obytnými vozy nadivoko (za předpokladu, že po sobě nezanecháte svinčík) a v neposlední řadě relativně nízké ceny za ubytování a jídlo, dělají z Albánie jednoho z nevýraznějších favoritů pro dobrodruhy, punkové cestovatele a jednoznačně také pro příznivce rekreačních rezortů.
Stále více lidí z Česka začíná Albánii objevovat a rádi se do albánských hor, k říčním kaňonům, k vodopádům nebo k moři vrací. Mnozí dokonce pořizují v Albánii nemovitosti. Návštěvu Albánie není radno odkládat. Jak již bylo řečeno, její tvář se logicky mění směrem k jisté učesanosti a pokud vám imponují země “ruzcuchané” a nespoutané, sedněte co nejdříve do letadla, osobního auta nebo campervanu a vydejte se na jihovýchod. Návštěvy Albánie rozhodně nebudete litovat.
Jediné nebezpečí, které vám v souvislosti s Albánií hrozí je, že si na této svérázné zemi vybudujete závislost. Uklidněním ale budiž, že tato závislost rozhodně neohrozí vaše zdraví či dokonce život. Jen vám zásadně poopraví nastavení v oblasti předsudků. Po návratu z albánské dovolené už nikdy nebudete negativním zprávám o této svérázné zemi věnovat pozornost. Mnohem více se budete spoléhat na vlastní zkušenosti a o Albánii budete rádi a nadšeně vyprávět svým přátelům a budete se těšit na další albánské výpravy. A buďte si jisti, že Albánie se na vás bude těšit také. Říká se, že v souvislosti s Albánií existují dva druhy lidí – jedni, kteří ji milují a druzí, kteří Albánii ještě nepoznali.
Zdroj: redakce obejmisvet.cz
